Lokality
JURA
Chtelnica u Trnavy (SK)
Nad obcí Chtelnica pod kopcem Pálenica v údolí Chtelnického potoka byla v roce 1984 vybudována údolní přehrada s vodní nádrží o rozloze přes 20 hektarů. Slouží k ochraně před povodněmi, na zavlažování půdy, k rybolovu a v neposlední míře i na odpočinek a rekreaci. Kromě toho se u přehrady nachází významná slovenská paleontologická lokalita s bohatým výskytem zkamenělin. V nynější lokalitě se nacházela pobřežní oblast pravěkého moře z období spodní jury. Našlo se zde množství druhů Amonitů, plžů, mlžů, ramenonožců dírkovců, ale i schránky červů, zkamenělé dřevo a korály.
Zkameněliny se nacházejí na svahu nad cestou jedoucí kolem vodní nádrže. Přímo u silnice je nevelký umělý odkryv, kde amatérští hledači sondují ve skalním masivu. Z bezpečnostních důvodů je lépe se zaměřit na tento svah hned před zatáčkou, kde je možné v napadaném kamení najít jurskou fosílii.
- Stav lokality: přístupná, sondy, malé umělé lůmky, suť.
- Popis lokality: zářez silnice zhruba 2 km na SV od obce Chtelnica. Vrstevnaté tmavošedé bioklastické glaukonitické vápence. Bioklasty jsou tvořeny hlavně články lilijic. Některé vrstvy obsahují faunu bohatou na amonity, nautiloidy, belemnity, mlže, plže, brachiopody a houby.
- Charakteristika paleoprostředí: poměrně nízkoenergetické mořské sedimentační prostředí pod bází bouřkového vlnění. Nízká až velmi nízká sedimentační rychlost přerušovaná pravděpodobně obdobími bez sedimentace.
- Význam lokality z hlediska ekonomicko - hospodářského: z ekonomického pohledu bezvýznamná lokalita, vědecky zajímavá lokalita.
- Bližší stratigrafické určení: Sinemurian (sinemur)
Dolina Sokol (SK)
- Stav lokality: přístupná, přirozený skalní odkryv levého břehu občasného potoka.
- Popis lokality: přirozený skalní odkryv v levém svahu dolinky bočná vetva (dolinka) v lavostranném přítoku řeky Zázrivka v Malé Fatře.
- Charakteristika paleoprostředí: tmavě šedý vrstevnatý organodetritický vápenec packston lokálně wackeston. Hornina obsahuje makrofosílie - mořské mlže, plže a amonity. Mikrofosílie zastupují foraminifery, články echinodermat a ostrakodů. Plytkomořská facie vytváří čočkovité tělesa v jílovcíchch kopieneckého souvrství.
Lokalita má vědecký význam.
- Bližší stratigrafické určení: spodní jura (lias)
Hády u Brna
- Charakteristika objektu: transgrese sedimentů jurského stáří na provrásněné vápence hádsko-říčské (líšeňské souvrství) stáří tournai.
- Popis lokality: V nejsvrchnější stěně lomu pod retranslační věží jsou obnaženy jurské sedimenty (střední oxford) - převážně vápence - nasedající s úhlovou diskordancí na zvrásněné hádsko-říčské vápence líšeňského souvrství (přelom nejsvrchnějšího devonu a spodního karbonu - svrch. frasn - visé). Maximální pozorovaná mocnost jury na Hádech činí 7 m. Jurské vápence na Hádech jsou interpretovány jako sedimenty šelfové laguny. Vápence na Hádech jsou v současnosti nejbohatší paleontologickou lokalitou jury v brněnském okolí. Bazální detritické vápence obsahují hojně mlže, brachiopody a zbytky ježovek, lilijic a mechovek. V hlíznatých silicikovaných vápencích dominují brachiopodi a ostnokožci, ale objevuje se i nekton - amoniti a belemniti. Dále se vyskytují zbytky hub, sedentární červi, břichonožci, mlži a zuby žraloků. Mikrofauna je zastoupena hojnými jehlicemi hub a foraminiferami, méně ostrakody, sklerity sumýšů aj. Zajímavé jsou závalky a valouny zelenošedých vápnitých jílů, jílovců a slínovců v bazálních slepencích a detritických vápencích. Obsahují výhradně kalcifikované jehlice a radiolarie a indikují tak relativně hlubokovodní prostředí volně komunikující s oceánem Tethys. Závalky a valouny jsou často navrtány mlži (vrtby typu Gastrochaenolites isp.) a dokumentují příbojové prostředí v době oxfordské trangrese.
- Stratigrafie: jura, tournai
Olomučany - Žlíbek
- Charakteristika objektu: přirozený výchoz a stěna zaniklého lomu na soukromém pozemku
- Přístup k lokalitě: schůdná cesta (turistická) - od silnice dále než 250 m. východní okraj vsi Olomučany u Blanska (Jihomoravský kraj).
- Popis lokality: V levém břehu rokle potoka Žlíbek vysokém asi 2 m vystupují nejstarší sedimenty jurského reliktu v Olomučanech. Na bázi jsou to masivní světle hnědošedé až béžové bioklastických vápence s hojným detritem ostnokožců a písčitou i valounovou příměsí soustředěnou do poloh a hnízd s neostrými hranicemi. Tyto vápence obsahují bohatou makrofaunu (mechovky, mlže, lilijice, méně i zbytky ježovek, plže, amonity, zuby žraloků a mořských ještěrů) i mikrofaunu (foraminifery, ostrakody, jehlice hub a zbytky sumýšů). Na základě historických nálezů amonitů jsou řazeny k svrchnímu callovianu (zóna Quenstedticeras lamberti). Na bioklastické vápence nasedají konformně deskovité až hlíznaté spongolitové písčité vápence s glaukonitem až vápnité spongolity. Ty jsou již pokládány za součást spongolitového členu oxfordského stáří. Makrofauna nebyla zjištěna, mikrofaunu charakterizuje masový výskyt jehlic hub. Sedimenty jury jsou v rokli odkryty v mocnosti kolem 3 m. Podloží jury nevychází na povrch. Valouny v bioklastickém vápenci jsou převážně tvořeny křemenem a magmatity brněnského masivu.
- Stratigrafie: jura (oxford)
JURA / KŘÍDA
Štramberk - Kotouč
Na východním okraji města Štramberk najdeme několik opuštěných vápencových lomů. Vytvořilo se v nich vhodné prostředí pro rozvoj některých chráněných druhů rostlin a živočichů a tak byla část území vyhlášena jako přírodní památka. Na lokalitu vede asfaltová komunikace, která míjí areál arboreta umístěný v jedné z částí lomu. Jedná se o třináctou zastávku Lašské naučné stezky Štramberkem. Opuštěný lom Horní Kamenárka tvoří dvanáctou zastávku téže stezky.
V lomech Kamenárky začala těžba vápence již ve středověku. Činných lomů zde bylo několik, jejich původní označení bylo Dolní a Horní Skalka, Blücherův nebo Zámecký lom. Vápno se pálilo přímo na místě, později byla surovina dopravována vlečkou do pecí nedaleko štramberského nádraží. V roce 1880 byl otevřen lom pod vrcholem Kotouč (495 m) a zdejší těžba postupně zanikla.
Geologické podloží okolí Štramberka je součástí příkrovové stavby vnější části Západních Karpat, která se zformovala ve dvou dílčích krocích. V prvé fázi, datované přibližně do období svrchní jury až spodního miocénu, došlo k ukládání mocných sedimentárních komplexů, které byly během druhé fáze na přelomu paleogénu a neogénu vyvrásněny a přesunuty do současné pozice. Jednotlivé příkrovové jednotky mají podloží budované horninami východního okraje Českého masívu a rozdělují se podle pozice na vnější skupinu (menilito-krosněnská) a vnitřní skupinu příkrovů (magurská).
Sedimenty v okolí Štramberka patří k bašskému vývoji slezského příkrovu. Tvoří zde nejstarší část spadající do období svrchní jury až svrchní křídy označovanou jako těšínsko-hradišťské souvrství. K jeho vzniku docházelo na svahu a úpatí bašské elevace a bázi tohoto souvrství tvoří štramberské a kopřivnické vápence. Další profil tvoří černé pelitické sedimenty z období jury až cenomanu označované jako facie kotoučská a slepence spolu s pískovci obsahující bloky štramberských vápenců ve facii chlebovické (valangin - alb).
Pojem štramberský vápenec byl zaveden již v polovině 19. století. Během postupných, převážně paleontologických výzkumů je spojován s bohatými nálezy fauny, které dosáhly unikátní šíře a množství. Vlastní štramberský vápenec vystupuje v několika mírně odlišných typech. Nejběžnější horninou je bělavě hnědošedý, hrubě až jemně zrnitý vápenec detritického nebo organodetritického charakteru tvořený zrny kalcitu, ooidy, organizmy nebo úlomky jejich schránek. K dalším typům patří bělošedé, organogenní korálové nebo dicerasové vápence tvořené skelety nebo schránkami organismů, zelenavě šedé kalové vápence, brekciovité vápence tvořené úlomky ostatních typů nebo písčité jílovce až jílovité vápence s dobrou odlučností. Jednotlivé typy se mohou nepravidelně zastupovat nebo vytváří polohy či vložky v hlavním vápencovém typu. Všechny typy jsou odkryty pouze v činném lomu Kotouč.
Kopřivnické vápence vznikaly na mělké karbonátové plošině na počátku křídy. Jsou rudohnědé, červenavé, hnědošedé nebo hnědočerné, místy nepravidelně skvrnité. Tvoří je útržky starších vápenců, organodetritická složka (foraminifery, koráli, mechovky) a jemně zrnitý kalcit v mezerní hmotě. Místy mají až charakter slepenců a vznikly z úlomků štramberského vápence.
Geneze štramberských vápenců je vysvětlována ze dvou odlišných hledisek. Jednotícím prvkem je stáří, které se udává jako jurské, střední až svrchní tithon. Podle Eliáše (1983) sedimentovala tělesa štramberských vápenců jako součást karbonátové plošiny a útesového komplexu bašské elevace. Již během sedimentace a ve spodní křídě byla tělesa vápenců narušována a jednotlivé bloky (olistolity) sklouzávaly nebo se sesunovaly po svahu. Jejich nahromadění na úpatí se stalo součástí vrstevního sledu bašského vývoje slezské jednotky. Nadložní sedimenty nemají transgresivní charakter a proto se předpokládá, že nedošlo k jejich vynoření. Naopak byly ponořeny do větších hloubek, kde došlo k řadě diagenetických procesů spojených s tlakovým rozpouštěním.
Podle Houši (1983) je třeba kopřivnické vápence a okolní jílové sedimenty interpretovat jako spodnokřídový obal štramberských vápenců. Ty se na delší dobu dostaly nad mořskou hladinu a podlehly intenzivnímu krasovění a zvětrávání. Po opětovném ponoření vznikly chlebovické vrstvy a vyplnily se krasové dutiny. Až během miocénu (karpat) byly vápencové elevace utrženy a spolu se slezským příkrovem přesunuty ve formě bradel do dnešní pozice.
Obrovský význam lokality spočívá v bohatosti paleontologických nálezů. Bylo zde popsáno více něž 600 faunistických druhů. K nejznámějším a nejvýznamnějším patří šestičetní koráli, mlži, plži, amoniti, brachiopodi, belemniti, lilijice, ježovky, mořské houby nebo prvoci (kalpionela).
Zdroj: Kotouč
V lomech Kamenárky začala těžba vápence již ve středověku. Činných lomů zde bylo několik, jejich původní označení bylo Dolní a Horní Skalka, Blücherův nebo Zámecký lom. Vápno se pálilo přímo na místě, později byla surovina dopravována vlečkou do pecí nedaleko štramberského nádraží. V roce 1880 byl otevřen lom pod vrcholem Kotouč (495 m) a zdejší těžba postupně zanikla.
Geologické podloží okolí Štramberka je součástí příkrovové stavby vnější části Západních Karpat, která se zformovala ve dvou dílčích krocích. V prvé fázi, datované přibližně do období svrchní jury až spodního miocénu, došlo k ukládání mocných sedimentárních komplexů, které byly během druhé fáze na přelomu paleogénu a neogénu vyvrásněny a přesunuty do současné pozice. Jednotlivé příkrovové jednotky mají podloží budované horninami východního okraje Českého masívu a rozdělují se podle pozice na vnější skupinu (menilito-krosněnská) a vnitřní skupinu příkrovů (magurská).
Sedimenty v okolí Štramberka patří k bašskému vývoji slezského příkrovu. Tvoří zde nejstarší část spadající do období svrchní jury až svrchní křídy označovanou jako těšínsko-hradišťské souvrství. K jeho vzniku docházelo na svahu a úpatí bašské elevace a bázi tohoto souvrství tvoří štramberské a kopřivnické vápence. Další profil tvoří černé pelitické sedimenty z období jury až cenomanu označované jako facie kotoučská a slepence spolu s pískovci obsahující bloky štramberských vápenců ve facii chlebovické (valangin - alb).
Pojem štramberský vápenec byl zaveden již v polovině 19. století. Během postupných, převážně paleontologických výzkumů je spojován s bohatými nálezy fauny, které dosáhly unikátní šíře a množství. Vlastní štramberský vápenec vystupuje v několika mírně odlišných typech. Nejběžnější horninou je bělavě hnědošedý, hrubě až jemně zrnitý vápenec detritického nebo organodetritického charakteru tvořený zrny kalcitu, ooidy, organizmy nebo úlomky jejich schránek. K dalším typům patří bělošedé, organogenní korálové nebo dicerasové vápence tvořené skelety nebo schránkami organismů, zelenavě šedé kalové vápence, brekciovité vápence tvořené úlomky ostatních typů nebo písčité jílovce až jílovité vápence s dobrou odlučností. Jednotlivé typy se mohou nepravidelně zastupovat nebo vytváří polohy či vložky v hlavním vápencovém typu. Všechny typy jsou odkryty pouze v činném lomu Kotouč.
Kopřivnické vápence vznikaly na mělké karbonátové plošině na počátku křídy. Jsou rudohnědé, červenavé, hnědošedé nebo hnědočerné, místy nepravidelně skvrnité. Tvoří je útržky starších vápenců, organodetritická složka (foraminifery, koráli, mechovky) a jemně zrnitý kalcit v mezerní hmotě. Místy mají až charakter slepenců a vznikly z úlomků štramberského vápence.
Geneze štramberských vápenců je vysvětlována ze dvou odlišných hledisek. Jednotícím prvkem je stáří, které se udává jako jurské, střední až svrchní tithon. Podle Eliáše (1983) sedimentovala tělesa štramberských vápenců jako součást karbonátové plošiny a útesového komplexu bašské elevace. Již během sedimentace a ve spodní křídě byla tělesa vápenců narušována a jednotlivé bloky (olistolity) sklouzávaly nebo se sesunovaly po svahu. Jejich nahromadění na úpatí se stalo součástí vrstevního sledu bašského vývoje slezské jednotky. Nadložní sedimenty nemají transgresivní charakter a proto se předpokládá, že nedošlo k jejich vynoření. Naopak byly ponořeny do větších hloubek, kde došlo k řadě diagenetických procesů spojených s tlakovým rozpouštěním.
Podle Houši (1983) je třeba kopřivnické vápence a okolní jílové sedimenty interpretovat jako spodnokřídový obal štramberských vápenců. Ty se na delší dobu dostaly nad mořskou hladinu a podlehly intenzivnímu krasovění a zvětrávání. Po opětovném ponoření vznikly chlebovické vrstvy a vyplnily se krasové dutiny. Až během miocénu (karpat) byly vápencové elevace utrženy a spolu se slezským příkrovem přesunuty ve formě bradel do dnešní pozice.
Obrovský význam lokality spočívá v bohatosti paleontologických nálezů. Bylo zde popsáno více něž 600 faunistických druhů. K nejznámějším a nejvýznamnějším patří šestičetní koráli, mlži, plži, amoniti, brachiopodi, belemniti, lilijice, ježovky, mořské houby nebo prvoci (kalpionela).
Zdroj: Kotouč
Kurovický lom
- Charakteristika objektu: Unikátní geologická lokalita, zejména z hlediska přítomnosti hranice mezi útvary jury a křídy, která je dokladem vulkanismu v tomto období (jediná na Moravě), výskytu makrofosílií, zejména aptychů amonitů (víčka schránek amonitů), výskytu řady dalších fosilních druhů mikrofauny a mikroflóry. Kompletnějšího amonita zde ale nenalezneme. Severozápadní stěna lomu je jedinečnou sekvencí eolitických sedimentů a fosilních půd zaznamenávajících klimatické podmínky v kvarneru. Horniny obsahují již zmíněná víčka amonitů (aptichy), např. Puncaptychus punctatus punctatus, Puncaptychus punctatus divergens, Lamellaptychus retroflexus, dále rostra belemnitů, např. Duvalia lata atp.
- Přístup k lokalitě a startigrafie: Kurovický lom se nachází 300 m severozápadně od kóty Křemenná, asi 1, 5 km jižně od obce Kurovice, v nadmořské výšce 260 až 296 m (Zlínský kraj). Celková výměra je 15,121 ha. Jako přírodní památka byl vyhlášen Nařízením Okresního úřadu v Kroměříži dne 1. dubna 1999. Vyšší juru (malm) reprezentují v magurské skupině příkrovů především kurovické vápence. Podle výzkumů patří do spod. tithonu až spod. části křídového stupně berriasu. Jsou jemnozrnné, světle šedé nebo zelenošedé a obsahují vložky slínovců s radioláriemi. Jsou to usazeniny úpatí svahu dílčí elevace a tvoří tektonický útržek - bradlo v čele magurského příkrovu.
KŘÍDA
Rudice - Seč
- Charakteristika objektu: Patrový jámový lom, v současné době netěžený (200 × 400 × 50 m) . Rudické vrstvy cenomanu (svrchní křída) považujeme za výplň depresí a nerovností předcenomanského povrchu devonských vápenců macošského souvrství.
- Přístup k lokalitě: bez omezení - autem přístupná bez zákazu vjezdu (v dosahu 250 m). Pískovna Seč na jz. okraji Rudice, u silnice směrem z Rudic do Olomučan u Blanska (Jihomoravský kraj).
- Popis lokality: Mezi obcemi Rudice a Olomučany se pod jurskými karbonáty a spodnokřídovými sedimenty, tzv.rudickými vrstvami, nachází silně členitý reliéf, představovaný až 100 m hlubokými nálevkovitými a vanovitými depresemi, považovanými za nejstarší projevy krasovění v oblasti Moravského krasu a ve východní části Českého masívu. Podle nejnovějších výzkumů vznikly ve dvou fázích tropického zvětrávání ve spodní křídě a v paleogénu rozpouštěním vápenců pod propustnými pokryvnými útvary. V současné době jsou tyto deprese vyplněny rudickými vrstvami představujícími přeplavené zbytky a produkty kaolinicko - lateritického zvětrávání. Při rozrušování bazální plochy splavovaly roztoky prosakující zvětralinovým pláštěm do tvořících se prohlubní sloučeniny železa, které se srážely na styku s karbonátovým podložím. Ve spodní části rudických vrstev tak nacházíme limonitové konkrece s příměsí hematitu, jejich těžba je uváděna již z halštatského a staroslovanského období a následně podmínila vznik železářské výroby na Blanensku. Směrem do nadloží je vyvinuto asi 70 m mocné souvrství tvořené mnohonásobně se opakujícími vrstvami kaolinických křemenných písků, červenavě zbarvených železitých pískovců a pestrých kaolinických jílů. Tyto vrstvy obsahují četné pazourky, rohovcové konkrece a křemité geody, na povrchu jsou rozšířeny čočkovité vrstvy křemenných oblázkových štěrků. Nejsvrchnější část souvrství je tvořena sprašovými hlínami proměnlivé mocnosti. Při východním okraji lomu se vyskytují izolované zbřidličnatělé devonské vápence se spiriferovou faunou. Z rudických vrstev pocházejí i další četné paleontologické nálezy především amonitů, ježovek, mlžů a hub. Na horní výchozové hraně jihovýchodního cípu pískovny můžeme sledovat intenzivní kliváž v subvertikálních silně zbřidličnatělých tmavých vápencích macošského souvrství.
- Stratigrafie: svrchní křída (cenoman)
- Nálezy: z Rudic bylo popsáno velké množství fosilního materiálu. Amoniti - např. rod Cardioceras (C. cordatum Sow., C. excavatum Sow., C. vertebrale Buckman.), rod Perisphinctes (P. frickensis Noesch., P. promiscuus Bukow., P. chloroolithicus Guembel), rod Peltoceras (P. instabile Uhlig, cf. semirugosum Waag., P. torosum Opp.), rod Oppelia, rod Rursiceras. Měkkýši rodů Pleurotomaria, Phasinella, Oxytoma, Pecten, Unicardium, Lima a Spondylus. Ježovky rodů Plegiocidaris, Pseudocidaris, Feurtilia, Nubeculinella bigoti, Stomechinus, Cidaris, Magnosia, Glypticusa, Ammodiscus, ramenonožci Terebratula a Rhynchonella, belemniti Hibolites hastatus atp.
Žraločí zuby - buližníkový lůmek u Vrapic
Přírodní památka Žraločí zuby se nachází ve Vrapickém lese ve východní části statutárního města Kladna ve Středočeském kraji. Zaujímá prostor drobného opuštěného buližníkového lomu na mírném návrší nad pravým břehem Dřetovického potoka, zhruba ¾ km zjz. od kostela sv. Mikuláše ve Vrapicích. Přírodní památku má v péči Krajský úřad Středočeského kraje.
Chráněné území bylo vyhlášeno v roce 1995 a později poněkud rozšířeno; nejnovější vymezení tak pochází z roku 2008. Předmětem ochrany celé přírodní památky jsou paleontologické nálezy zkamenělých zbytků organismů z geologické éry druhohor - křídy. Z geologického hlediska se jedná o sedimenty spodnoturonského moře usazené na starší povrch tvořený abradovanými proterozoickými horninami. V lokalitě byly zjištěny pozůstatky (zuby, obratle a koprolity) nejméně 12 druhů žraloků, dále dírkonošců, mlžů, hvězdic a mořských hub. Žralok Scapanorhynchus raphiodon, Corax heterodon, Cretolamna appendiculata, Paramotodon angustides, Cretoxyrhina mantelli, Squalicorax falcatus, Squalicorax heterodon nebo např rejnok Ptychodus mammillaris.
Chráněné území bylo vyhlášeno v roce 1995 a později poněkud rozšířeno; nejnovější vymezení tak pochází z roku 2008. Předmětem ochrany celé přírodní památky jsou paleontologické nálezy zkamenělých zbytků organismů z geologické éry druhohor - křídy. Z geologického hlediska se jedná o sedimenty spodnoturonského moře usazené na starší povrch tvořený abradovanými proterozoickými horninami. V lokalitě byly zjištěny pozůstatky (zuby, obratle a koprolity) nejméně 12 druhů žraloků, dále dírkonošců, mlžů, hvězdic a mořských hub. Žralok Scapanorhynchus raphiodon, Corax heterodon, Cretolamna appendiculata, Paramotodon angustides, Cretoxyrhina mantelli, Squalicorax falcatus, Squalicorax heterodon nebo např rejnok Ptychodus mammillaris.
Benátky u Litomyšle
Obec Benátky leží 1 km jižně od Litomyšle. Na začátku obce po levé straně u hlavní silnice vedoucí od Litomyšle se nachází činný lom. V lomu se těží svrchnokřídové pískovce s hojným výskytem klepet desetinožce Protocallianassa antiqua. Za lomem se nachází odvalová halda. Lom dosahuje výšky přibližně 10 metrů, šířka lomu je asi 40 metrů. Těženou surovinou je spongilitický písčitý slínovec (opuka) turonského stáří. Sklon vrstev je velmi mírný.
- Charakteristika paleoprostředí: Křída severozápadní Moravy patří do orlicko-žďárské oblasti české křídy, která zaujímá moravskou křídu od Blanska a Olomoučan a postupuje na SZ do Čech až k Boru - Jenšovicím - Radhošti - Potštejnu. Křídové sedimenty v moravské části orlicko-žďárské oblasti jsou tvořeny mořským a sladkovodním cenomanem, spodním a středním turonem. Na střední turon pak u Opatova nasedá turon svrchní (Dvořák, 1950). Hojné nálezy klepet raka Protocallianassa antiqua, vedly k označení svrchní části cyklu (Souk. pásmo IXcd) jako kalianasové pískovce (Štafen 1999). Protocallianassa byl drobný, asi 10 cm dlouhý korýš, který žil výhradně v mělkých částech svrchnokřídových moří. V sedimentech české křídové pánve, zejména v Pojizeří, v okolí Litomyšle a České Třebové se poměrně často nacházejí klepeta druhu Protocallianassa antiqua, který měl jedno klepeto mohutnější než druhé (Habětín, Knoboch 1983). Podrobnějším systematickým dělením bezobratlých se zabývá ve svém díle Špinar (1966). Jedni z nejvýznamnějších živočichů křídového moře byli mlži rodu Inoceramus, kteří jsou dnes vůdčími zkamenělinami pro stratigrafické třídění křídových vrstev, rovněž pak některé ježovky a mechovky (Dvořák 1942). Kromě dekapoda Protocallianassa zde lze nalézt mlže rodu Rhynchostreon BAYLE, 1878, např. druh Rhynchostreon suborbiculatum (Lamarck), rodu Pinna Linnaeus, 1758, druh Pinna cretacea (Schlotheim, 1813), Cucullaea subglabra d´Orb, Pecten nilssoni Goldf., ústřice Exogyra columba (Lam.), ramenonožce Terebratulina gracilit (Schloth.), dále žraločí zuby, např. Oxyrhina mantellia, hlavonožce - Nautilus sublaevigatus d´Orb, plže - Pleurotomaria linearit (Mant.), červy Serpula Socialis Goldf a mnohé ichnofosílie, např. rody Thalassinoida, Skolithos, Helminthopsis a Spirocircus.
- Charakteristika paleoprostředí: Křída severozápadní Moravy patří do orlicko-žďárské oblasti české křídy, která zaujímá moravskou křídu od Blanska a Olomoučan a postupuje na SZ do Čech až k Boru - Jenšovicím - Radhošti - Potštejnu. Křídové sedimenty v moravské části orlicko-žďárské oblasti jsou tvořeny mořským a sladkovodním cenomanem, spodním a středním turonem. Na střední turon pak u Opatova nasedá turon svrchní (Dvořák, 1950). Hojné nálezy klepet raka Protocallianassa antiqua, vedly k označení svrchní části cyklu (Souk. pásmo IXcd) jako kalianasové pískovce (Štafen 1999). Protocallianassa byl drobný, asi 10 cm dlouhý korýš, který žil výhradně v mělkých částech svrchnokřídových moří. V sedimentech české křídové pánve, zejména v Pojizeří, v okolí Litomyšle a České Třebové se poměrně často nacházejí klepeta druhu Protocallianassa antiqua, který měl jedno klepeto mohutnější než druhé (Habětín, Knoboch 1983). Podrobnějším systematickým dělením bezobratlých se zabývá ve svém díle Špinar (1966). Jedni z nejvýznamnějších živočichů křídového moře byli mlži rodu Inoceramus, kteří jsou dnes vůdčími zkamenělinami pro stratigrafické třídění křídových vrstev, rovněž pak některé ježovky a mechovky (Dvořák 1942). Kromě dekapoda Protocallianassa zde lze nalézt mlže rodu Rhynchostreon BAYLE, 1878, např. druh Rhynchostreon suborbiculatum (Lamarck), rodu Pinna Linnaeus, 1758, druh Pinna cretacea (Schlotheim, 1813), Cucullaea subglabra d´Orb, Pecten nilssoni Goldf., ústřice Exogyra columba (Lam.), ramenonožce Terebratulina gracilit (Schloth.), dále žraločí zuby, např. Oxyrhina mantellia, hlavonožce - Nautilus sublaevigatus d´Orb, plže - Pleurotomaria linearit (Mant.), červy Serpula Socialis Goldf a mnohé ichnofosílie, např. rody Thalassinoida, Skolithos, Helminthopsis a Spirocircus.
Žákova skála
Skála se nachází asi 15 km zsz. od centra Prahy a 1,1 km jz. od Bělok a 1,5 km sv. od Hostouně, při silnici do Dobrovíze, poblíž samoty Žákův Mlýn (odtud někdy též označována jako Skála u Žákova Mlýna). Vystupuje nenápadně, téměř skrytá v okolní zeleni, po pravé straně mělkého údolí Dobrovízského potoka, těsně před jeho vyústěním do potoka Zákolanského. Geomorfologicky Žákova skála náleží k celku Pražská plošina, podcelku Kladenská tabule a okrsku Hostivická tabule. Nadmořská výška lokality se pohybuje kolem 325 - 330 m.
Buližníky proterozoického stáří zde vystupují několik metrů nad povrch. Tento výchoz ještě obnažil drobný stěnový kamenolom (dnes opuštěný). Vývoj v pozdějších geologických obdobích, kdy se skalisko nalézalo při mořském pobřeží, dokládají stopy příbojové abraze. Svrchní partie skály představuje takřka školní ukázku transgrese - je částečně překryta vrstvou jílovcových sedimentů z období svrchní křídy (stupeň spodní turon). V těchto vrstvách se dochovalo množství zkamenělin, zejm. ústřic, např. ústřice Lopha diluviana, ale i jiných fosílií.
Buližníky proterozoického stáří zde vystupují několik metrů nad povrch. Tento výchoz ještě obnažil drobný stěnový kamenolom (dnes opuštěný). Vývoj v pozdějších geologických obdobích, kdy se skalisko nalézalo při mořském pobřeží, dokládají stopy příbojové abraze. Svrchní partie skály představuje takřka školní ukázku transgrese - je částečně překryta vrstvou jílovcových sedimentů z období svrchní křídy (stupeň spodní turon). V těchto vrstvách se dochovalo množství zkamenělin, zejm. ústřic, např. ústřice Lopha diluviana, ale i jiných fosílií.