KŘÍDA - CRETACEOUS

Křída je vývojová etapa Země, je nejmladším a zároveň nejdelším útvarem druhohor a jednou z hlavních částí geologického času, pokračuje od konce jurského období až do začátku paleocénu. Trvá tedy přibližně od 145 do 66 milionů let před současností. Konec křídy předěluje éru mezozoika a kenozoika. Jako samostatný útvar byla křída vyčleněna roku 1833 Belgičanem Omaliusem d´Halloyem. Stejně jako ostatní starší geologická období, je i křída identifikovatelná zkamenělinami, ale přesné určení času není možné, chyba se pohybuje v milionech let. Juru od křídy nedělí žádné hromadné vymírání ani výrazný rozvoj druhů. Zato konec této periody je definován velmi jasně - vrstvou bohatou na iridium, která se rozprostírá po celém světě a věříme, že je spojená s kráterem v Chicxulub v Yucatánu. Vrstva se vytvořila asi před 66 miliony let. Tento kráter byl vytvořen kolizí s kometou nebo asteroidem, jehož šířka podle některých odhadů činila přes 10 km (kráter má průměr asi 180 km). Kolize s tímto tělesem je pravděpodobně zodpovědná za masové vymírání druhů na přelomu druhohor a třetihor. Křída byla pojmenovaná po vzniku velkých ložisek křídy, vytvořených ukládáním schránek mořských bezobratlých. Hlavní naleziště v Evropě jsou v Británii a v přilehlé vnitrozemní Evropě.

Zdroj: wikipedia

Aioloceras (Cleoniceras) besairiei (Collignon, 1949) - průměr 145 mm, Mahajanga prov. Madagaskar, Křída, alb před cca 112 miliony let

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, kmen: Mollusca Linnaeus , 1758 - měkkýši, třída: Cephalopoda Cuvier , 1797 - hlavonožci, podtřída: Ammonoidea Zittel , 1884 †, řád: Ammonitida Hyatt 1889 † - amoniti, podřád: Ammonitina Hyatt 1889 †, nadčeleď: Acanthoceratoidea de Grossouvre 1894 †, čeleď: Cleoniceratidae Whitehouse 1926 †, rod: Aioloceras Whitehouse, 1926 † = Paracleoniceras Collignon, 1963 † = Cleoniceras Parona & Bonnarelli 1895(7?) †, druh: Cleoniceras (Aioloceras) besairiei (Collignon, 1949) †, Klein and Vašíček, 2011 (rev.).

Holotyp tohoto druhu poprvé popsal Collignon, 1949 na nálezu z Ambarimaningy z Madagaskaru (střední alb). Je součástí sbírek École des Mines v Paříži, nyní je uložen na Université Claude Bernard v Lyonu. Amonit se zachovalou původní schránkou a vnitřním fosfátovým jádrem. Schránka má iridiscenční efekt - proti světlu se odráží různé barvy spektra. Je to důsledek průchodu světla různými vrstvami aragonitu a konchiolinu (bílkoviny a chinon), tedy schránky, vytvořenými již za života amonita. Druh je podobný rodu Anadesmoceras, přičemž nejvíce připomíná mnohem větší druh Anadesmoceras tenue Casey, 1966, který je znám z nálezů v jižní Anglii (spodní alb). Tam je však častěji nalézán jako otisk vnitřního jádra, tedy bez dochované schránky.

Jak již nomenklatura (výše) napovídá, měl tento rod, potažmo druh velmi dlouhou dobu problémy s ustálenější a přesnější klasifikací. Druh, původně zvaný Cleoniceras besairiei (Collignon, 1949) † prošel mnoha revizemi, aby se nakonec po jedné z posledních takových revizí v roce 2011 (Klein and Vašíček) usadil, snad již na delší dobu v rodu Aioloceras Whitehouse, 1926 †. Názvy jako Cleoniceras nebo  Paracleoniceras Collignon, 1963 † se tak snad staly již jenom staršími synonymy druhu validního.

Jen pro zajímavost uvádíme variabilitu názvů druhu, kterými si musel projít. A to pěkně rok po roce. Jde například o to, že byl tento jeden druh Collignonem  jenom v roce 1963 popsán a pojmenován hned sedmi druhovými názvy: 
1949 - Cleoniceras (Aioloceras) besairiei Collignon,
1963 - Cleoniceras (Paracleoniceras) inequale Collignon,
1963 - Cleoniceras (Paracleoniceras) besairiei Collignon,
1963 - Cleoniceras (Paracleoniceras) cleoniforme Collignon,
1963 - Cleoniceras (Paracleoniceras) morganiforme Collignon,
1963 - Cleoniceras (Paracleoniceras) tenuicostulatum Collignon,
1963 - Cleoniceras (Paracleoniceras) crassefalcatum Collignon,
1963 - Cleoniceras (Paracleoniceras) ambiguum Collignon, 
2002 - Aioloceras besairiei (Collignon, 1949); Riccardi and Medina,
2011 - Aioloceras besairiei (Collignon, 1949); Klein and Vašiček.

Zdroj: WILLIAM JAMES KENNEDY AND ALI N. FATMI- Albian ammonites from northern Pakistan, 2014

Alectryonia (Lopha) carinata (Lamarck, 1806) - 120 mm, Marovoay - prov. Mahajanga, Madagaskar (svrchní křída - maastrich?)

Třída: Bivalvia Linnaeus, 1758 - mlži, podtřída: Pteriomorphia Beurlen, 1944 - nitkožábří, řád: Ostreida Férussac, 1822, podřád: Ostreidina Férussac, 1822, nadčeleď: Ostreoidea Rafinesque, 1815, čeleď: Ostreidae Rafinesque, 1815 - ústřicovití, rod: Lopha Röding, 1798 - ústřice, druh: Alectryonia (Lopha) carinata (Lamarck, 1806) †.

Lopha Bolten in Röding, 1798 (trias - recent)  - povrch schránky má charakteristické výrazné paprsčité žebra. Vzhledem k tomu, že prodisokoncha je stejná jako u rodu Ostrea, jde patrně pouze o podrod tohoto rodu. J globálně rozšířená. Klasifikace této zkamenělé ústřice není doposud uspokojivě dořešena. V literatuře je uváděna pod různými druhovými názvy, viz. synonyma níže, tudíž si nejsme zcela jistí ani současným platným názvem.

Vědecká synonyma rodu
Alectryonia Fischer von Waldheim, 1807

Vědecká synonyma druhu
Rastellum carinatum (Lamarck 1819) 
Arctostrea carinata (J.B.P.A. Lamarck, 1806 )
Ostrea carinata Lamarck 1806  

Název Lopha carinata by se dal přeložit jako vyklenutá ústřice.

Cassiope (Glauconia) cf. luxanii - výška kamene 83 mm, Prašník při Piešťanoch (SK), svrchní křída

Třída: Gastropoda Cuvier 1797 - plži, řád: Sorbeoconcha Ponder and Lindberg 1997, nadčeleď: Cerithioidea Férussac 1819, čeleď: Cassiopidae Beurlen 1967 †, rod: Cassiope Coquand 1865 †.

Cassiopidae je zaniklá čeleď mořských hlemýžďů. Podle taxonomie Gastropoda od Bouchet & Rocroi (2005) nemá čeleď Cassiopidae žádnou podčeleď.

Cleoniceras sp. - průměr 34 mm, Khenifra, Maroko (spodní křída - alb?), 96 - 108 mil. let

Řád: Ammonitida Hyatt 1889 †, podřád: Ammonitina Hyatt 1889 †, nadčeleď: Acanthoceratoidea de Grossouvre 1894 †, čeleď: Cleoniceratidae Whitehouse 1926 †, rod: Cleoniceras Parona & Bonarelli 1897 †.

Zkamenělina malého amonita rodu Cleoniceras sp. zachovalá v oolitickém vápenci. Stavebním prvkem tohoto typu horniny jsou drobné zaoblené komponenty nazývané oolity, které vznikají v blízkosti mořských břehů neustálým srážením a rozpouštěním mořského karbonátu. Oolitické vápence bývají bohaté na fosílie, které jsou pěkně zachovalé. Tato zkamenělina pochází z nedávno objevené lokality v Maroku, kde bylo objeveno mnoho nových druhů amonitů.

Cyclolithes sp. - průměr 38 mm, lokalita Taouz, Maroko, svrchní křída

Řád Scleractinia (Hexacorallia) - koráli šestičetní

Zkamenělina nehojného typu korálu rodu Cyclolithes sp. Jedná se o solitérní korál, který náleží třídě Rugosa. Korál je plochý ve tvaru mince, s průměrem kolem 4 cm. Tato paleoekologická forma je indikátorem nezpevněného mořského dna. Koráli žijící v bahně nebyli pevně ukotveny k podkladu a museli vytvářet tenké ploché korality, které umožňovali rozložení váhy do velké plochy.

Většinou koloniální, méně často i solitérní koráli. Korality jdou většinou válcovitého tvaru, paprsčitě souměrné. Kolem úst se rozkládají ramena, jejichž počet odpovídá násobku šesti. Exoskelet je aragonitový, se septy v násobku šesti. Nejdříve se vyvíjí 6 protosept rozmístěných v sektorech po 60°. V průběhu růstu se objevuje dalších 6, 12 a posléze 24 metasept mezi šesti hlavními protosepty. Vnější stěna koralitu je slabě vyvinuta. Korality jsou často drobné. U mnohých kolonií se objevují jemné vápnité struktury, které vyplňují prostory mezi jednotlivými korality trsu. Označují se jako cenosteum.

Recentní potomci těchto křídových druhů jsou známi např. z indického oceánu. Útesotvorní žijí v teplých mořích při teplotách neklesajících pod 18,5 °C. Zasahují do hloubky 90 m. Vyžadují sluneční světlo a pohyb vody. Solitérní zasahují do větších hloubek, nejčastěji v rozmezí 200-500m. Snášejí podstatně nižší teplotu a tmu. 
Nejstarší zástupci pocházejí ze středního triasu. Jsou významnou útesotvornou skupinou, ve fosilních stavu hojně rozšířenou od jurského období.

Desmoceras (Desmoceras) latidorsatum Michelin 1838 - průměr 43 mm, albian (spodní křída), před cca 112 miliony let, Ambatolafia, provincie Mahajanga, Madagaskar

Třída: Cephalopoda CUVIER 1797, řád: Ammonoidea ZITTEL 1884 †, podřád: Ammonitina HYATT 1889 †, nadčeleď: Desmoceratoidea Zittel 1895 †, čeleď: Desmoceratidae Zittel 1895 †, podčeleď: Desmoceratinae Zittel 1895 †, rod: Desmoceras Zittel 1884 †, druh: Desmoceras (Desmoceras) latidorsatum Michelin 1838 †.

Nadčeleď Desmoceratoidea Zittel 1895 † (valangin? cca před 140 mil. let - maastricht? cca před 71 mil. let) - schránka je obyčejně hladká nebo se slabými žebry, zřídka i s hrboly, obyčejně s konstrikcemi. Závity na průřezu kulaté nebo oválné, zřídka s kýlem.

Předpokládá se, že šlo o hbité, v moři se rychle pohybující nektonické, ač spíše drobnější masožravce. Nutno si uvědomit, že některé druhy dosahovaly v té době opravdu obřích rozměrů (třeba až 3 m a výše). Jejich nejmasivnější výskyt je vázán na spodní křídu albianské epochy. V ostatních epochách spodní křídy, jako jsou valangin, hauteriv, barrem, apt, mimo alb a křídy svvrchní, jako jsou cenoman, turon, coniac, santon, campan až maastricht se vyskytovali spíše sporadicky, jejich nálezy jsou jednoduše vzácnější.

Rod Desmoceras Zittel 1884 † - schránka je silně konvolutní (to slovo má základ v připodobnění, tedy že se silně podobá konvi, proto konvolutní), závity okrouhlého až subkvadrátního průřezu. Sigmoidním konstrikcím na jádře odpovídají na schránce zaokrouhlená žebra, mezi kterými jsou jemné rýžky nebo slabá žebra - téměř celosvětově rozšířen.

Douvilleiceras mamillatum Schlotheim, 1813 - průměr 55 mm, Mahajanga, Madagaskar, spodní křída - albian (cca 112 miliónů let)

Třída: Cephalopoda Cuvier , 1797, podtřída: Ammonoidea Zittel , 1884 †, řád: Ammonitida Hyatt 1889 †, nadčeleď: Hoplitoidea H. Douvillé, 1890 †, čeleď: Douvilleiceratidae Parona a Bonarelli 1897 †, rod: Douvilleiceras Grossouvre, 1894 †, druh: Douvilleiceras mammillatum Schlotheim, 1813 †.

Rod Douvilleiceras Grossouvre, 1894 † se vyznačuje široce diskovitou, evolutně (schránka se širokou píštělí, schránka volně vinutá - závity se buďto vůbec nedotýkají či pouze dotýkají) vinutou schránkou, která je v příčném řezu tvořena kruhovými závity. Umbilikus je široký a hluboký. Povrchová skulptura je tvořena silnými radiálními žebry, která jsou rozmístěna v pravidelných odstupech. Žebra jsou přímá a bez přerušení přecházejí na ventrální (přední) stranu schránky. Na žebrech se zprvu pouze v oblasti píštěle a na jejich ventrolaterálním okraji nacházejí hrbolky, poté jsou stejné hrbolky rozmístěny po celé délce žeber, v blízkostí ústí však nakonec mizí. Zástupci tohoto rodu se vyskytují pouze na konci spodní křídy a mají (některé zdroje uvádějí téměř celosvětové) globální rozšíření. Druh je známý např. ze Slovenska ze spodnoalbských slínů od Zemianskej Dediny (vnitřní bradlové pásmo). Nález prezentuje juvenilního jedince.

Echinocorys (Ananchites) sp. - výška 57 mm, okolí Krakowa, Polsko, svrchní křída

Třída: Echinoidea Leske, 1778, podtřída: Euechinoidea Bronn, 1860, infratřída: Irregularia Latreille, 1825, nadřád: Atelostomata Zittel, 1879, řád: Holasteroida Durham & Melville, 1957, podřád: Meridosternata Lovén, 1883 †, čeleď: Echinocorythidae Wright, 1857 †, rod: Echinocorys Leske, 1778 †.  

Echinocorys Leske, 1778 † je rod vyhynulých z mořských ježovek v řádu Holasteroida Durham & Melville, 1957, kteří žili v období od svrchní křídy po období paleocénu. Ježovky řádu Holasteroida mají téku srdcovitého obrysu a protažený apikální terč.  

Echinocorys Leske, 1778 †  (turon-dán) - ježovky oválného tvaru, bez čelní brázdy, spíše vyšší, někdy kuželovité. Orální strana je plochá. Apikální systém interkalární, periprokt inframarginální, obyčejně prodloužený, oválný. Tento rod je dost bohatý na druhy. Vyskytuje se v Evropě, Asii, Madagaskaru a Americe.

Vědecká synonyma:

Ananchites
Ananchitis Lamarck, 1801 non Mercati, 1717
Ananchytes Lamarck, 1816
Echinocorytes Leske, 1778
Galea Smith, 1817
Oolaster Laube, 1869
Anachytes

Enchodus sp. - výška 30 mm, průměr 41 mm, svrchní křída, fosfátové doly Oued Zem, Khouribga, Maroko

Třída: Actinopteri Cope 1871, podtřída: Neopterygii Regan 1923, nadřád: Protacanthopterygii Greenwood et al. 1966, řád: Salmoniformes Bleeker 1859, podřád: Myctophoidei †, čeleď: Enchodontidae Woodward, 1901 †, rod: Enchodus Agassiz, 1843 †.

Obratel vymřelé kostnaté ryby rodu Enchodus Agassiz, 1843 †. Enchodus byl na vrcholu během svrchní křídy. Byl menší až střední velikosti (až 150 cm). Jedním z nejpozoruhodnějších atributů rodu jsou až 6 cm velké "tesáky" na přední straně horních a dolních čelistí a na palatinových kostech, což vede k přezdívce mezi sběrateli fosílií a paleoichtyology, "tygří ryba křídových moří" nebo také "šavlozubý sleď". Označení "šavlozubý sleď" je však zavádějící, neboť Enchodus byl zřejmě spíše ryba lososovitá. Její typické zuby trčící ven z přední části horní i dolní čelisti, byly uzpůsobeny k lovu malé a kluzké kořisti. Nejčastěji měl Enchodus na jídelníčku malé ryby a hlavonožce. Přestože se jednalo o velkou dravou rybu, nebyla to ona, která stála na vrcholu tehdejšího potravního řetězce. Pozůstatky Enchodusů se běžně nacházejí v žaludku větších dravců, včetně žraloků, jiných kostnatých ryb, mosasaurů a plesiosaurů. Enchodus tak zastával v potravním řetězci oceánu důležitou funkci "prostředníka". Nejznámnějším druhem z těchto marockých lokalit je Enchodus libycus.

Eodiaphyodus granulosus Arambourg, 1952 - délka 98 mm, svrchní křída, fosfátové doly Oued Zem, Khouribga, Maroko

Kmen: Chordata Haeckel, 1847 - strunatci, podkmen: Vertebrata Lamarck, 1801, infrakmen: Gnathostomata Gegenbauer, 1874, nadtřída: Osteichthyes Huxley, 1880, třída: Actinopterygii Cope, 1887, Clade Elopomorpha Greenwood et al. 1966, řád: Anguilliformes Greenwood et al. 1966, rod: Eodiaphyodus †, druh: Eodiaphyodus granulosus Arambourg, 1952 †.

Tato zkamenělina představuje kompletní čelist ryby druhu Eodiaphyodus granulosus. Tato celistvá čelist složená z několika stovek jednotlivých plochých zubů rybě sloužila k drcení mořských korálů, které jí sloužili jako potrava. Současný ekvivalent způsobu života můžeme najít u Ploskozubce vysokočelého, který se vyskytuje na velkém bariérovém útesu u západního pobřeží Austrálie. Hornina na zadní straně vzorku je částečně odpreparovaná, aby byla zřetelná stavba fosílie i ze spodní strany.

Eogaudryceras (Eotetragonites) umbilicostriatus Collignon 1949 - průměr 25 mm, albian (spodní křída), před cca 112 miliony let, Tulear, Madagascar

Třída: Cephalopoda CUVIER 1797, řád: Ammonoidea ZITTEL 1884 †, podřád: Ammonitina HYATT 1889 †, nadčeleď: Tetragonitoidea Hyatt 1900 †, čeleď: Gaudryceratidae Spath 1927 †, rod: Eogaudryceras Spath 1927 †, podrod: Eogaudryceras (Eotetragonites) Breistroffer 1947 †, druh: Eogaudryceras (Eotetragonites) umbilicostriatus Collignon 1949 †.

Gorjanovicia sp. inc. - velikost 120 mm, svrchní křída - santonian, Rogoznica - Chorvatsko

Říše: Animalia Linnaeus, 1758 - živočichové, podříše: Eumetazoa Butschli, 1910, oddělení: Bilateria Hatschek, 1888 - dvoustranně souměrní, pododdělení: Protostomia Grobben, 1908 - prvoústí, kmen: Mollusca Cuvier, 1795 - měkkýši, podkmen: Conchifera Gegenbaur, 1878 - schránkovci, nadtřída: Diasoma, třída: Bivalvia Linnaeus, 1758 - mlži, podtřída: Autobranchia Grobben, 1894, infratřída: Heteroconchia Hertwig, 1895, kohorta: Cardiomorphi Férussac, 1822, řád: Hippuritida Newell, 1965 † - rudisti, nadčeleď: Radiolitoidea d'Orbigny, 1847 †, čeleď: Hippuritidae J. Gray, 1848 † - rudisti, rod: Gorjanovicia Polšak, 1967 †.

Gigantické rudistní "škeble" heterodontních mlžů rodu Gorjanovicia patřící do široké čeledi Hippuritidae J. Gray, 1848 †, poprvé popsal Polšak roku 1967 na nálezech z Istrie (Chorvatsko) z období svrchní křídy - a to od stupně Santonian (zhruba před 83, 6 - 86, 3 mil. let) do spodního Campanian (zhruba před 72, 1 - 83, 6 mil. let). Příbuzný rod Hippurites sdružuje přisedlé mlže se silnostěnnou schránkou neobvyklého tvaru. Na podklad přirůstají pravou schránkou, která získává kuželovitý nebo válcovitý tvar. Bývá až 1 m vysoká. Levá lastura má tvar víčka. Zámek tvoří jeden mohutný rozdvojený zub v pravé lastuře a dva silné a dlouhé zuby v lastuře levé. Z oblasti Západních Karpat jsou známy tzv. hippuritové vápence, vzniklé z kolonií těchto lastur. Výskyt tohoto rodu je omezen pouze na svrchní křídu. Rod Gorjanovicia je v současné době znám převážně z přímořských jadranských a balkánských oblastí, ale byl zaznamenán také ve vnirozemí v Transylvánii (Rumunsko), Srbsku, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Itálii, Řecku a Turecku. Všechny nálezy spadají do období svrchní křídy v rozmezí stupňů Coniac - Maastrichtian (zhruba před 89, 8 - 66, 0 mil. let). Pro snadnější orientaci v období křídy viz tabulka níže.

Zachovalé struktury silné části vnějšího tenkostěnného obalového pláště, který tvořily tzv. lamely. 120 mm, Rogoznica, 2016. Z opačé strany zploštělého kamene je zřetelně pokračující část totožné schránky (ústí skeletonu je vlevo). Viz foto níže. Ty zcela zřetelné otvory v kameni jsou pozůstatky po jiném mlži. Jsou však z mnohem mladšího období. Kdy přesně vznikly se již nedá určit, ale mohou být i recentní. Ten mlž se jmenuje Lithophaga lithophaga (Linnaeus, 1758), neboli datlovka vrtavá česky a prstac či prstić chorvatsky, která patří do čeledi slávkovitých a zároveň náleží k nejvyhledávanějším a nejchutnějším mořským plodům. Datlovka je vlastně velmi blízkým příbuzným známější slávky jedlé a vypadá opravdu jako pecka z datle. Má hnědožluté, asi 8 cm dlouhé a poměrně tenké lastury s jemnými soustředěnými proužky, na nichž ani vpředu, ani vzadu nenajdeme pilníkovité zoubky, jimiž své skrýše vyvrtávají skulaři, mlži z rodu Petricola a Saxicava, dřevohlodky a sášně. Své chodbičky hloubí do vápencových kamenů nebo do korálových útesů chemicky. V přední části svého pláště má žlázu, která vylučuje zvláštní, kyselý sekret. Tato tekutina, v podstatě slabá kyselina, leptá zásaditou vápencovou skálu a datlovka tak celkem bez námahy získává spolehlivý úkryt před predátory. Od roku 1966 je v Chorvatsku zakázáno datlovky lovit, prodávat, kulinářsky upravovat a v restauracích servírovat tohoto mořského živočicha. To se týká většiny zemí, kde se vyskytuje. Vyjímkou je pouze Bosna a Hercegovina a Černá Hora, které tento zákaz dosud nepřejaly a datlovky v jejich vodách ulovené se mohou volně vyvážet. Nelagálně se však loví doposud. S tímto ilegálním lovem souvisí nejenom úbytek těchto slávek, ale i např. rozbíjení vápencových kamenů, ve kterých jsou zavrtané. Tento primární znak, ono zavrtávání doprovází znak sekundární, tedy že po sobě zanechávají právě takovéto komůrky.

Ottův slovník naučný z let 1888-1909 nám ještě podle staré klasifikace říká toto:

Tři následující fotografie představují jednoho jedince z více úhlů. Velikost schránky 100 mm. Rogoznica, 2016.

Tento rod v současnosti zahrnuje 23 nominálních druhů, které jsou definovány především na základě vzoru skořápky a typu radiálních linií. ŘádHippuritida Newell, 1965 †tvoří specializovaní korálotvorní mlži přisedající k podkladu tzv. pravou (pevné víko) válcovitou nebo věžovitou miskou dlouhou až 1 m. Tito mlži, kteří se vyskytovali v období křídy jsou zajímaví především tím, že žili ve velkých koloniích a byli schopni vytvářet velké útesy, podobné, jaké dnes vytvářejí korály. Objevili se v období svrchní jury, ale zcela vyhynuli v období masového vymírání na konci křídy nebo těsně před ním. Morfologie schránek těchto mlžů byla podobná morfologii korálů. Tzv. levá miska tvoří ploché víčko (volné víko). Levou část schránky, neboli víko jsme nenašli, tedy alespoň pokud víme. Mnoho nálezů pro nás bylo nejistého zařazení. Známe je nejen z Evropy, ale např i ze severní Afriky (Egypt, Súdán, Eritrea, Mozambik, Gabun), Asie (Indonézie, Barma, Thajsko), Austrálie a Severní Ameriky (převážně Karibik).

Základní znaky schránky radiolitidního mlže. Upraveno podle Cestari & Sartorio, 1995. Nejedná se o rekonstrukci mlže Gorjanovicia Polšak, 1967 †, nýbrž o idealizovanou a zobecněnou podobu se základními znaky nadčeleďi Radiolitoidea d'Orbigny, 1847 †.

Dle poměrně četných a dobrých nálezů de facto po celém světě se předpokládá, že řád Hippuritida žil constratálním způsobem života. To znamená, že byli větší částí skeletu zavrtaní do mořského dna (koloniálně propojeni), kdy jim nad mořským dnem trčela jen malá část. Tato existence je na jednu stranu velmi blízká korálům, zároveň v podstatě vzdálená a opačná. Způsob kolonického života korálů se nazývá superstratální - skelety korálů rostou i mnoho metrů nad okolní sedimentární povrch a vytváří vzpřímenou, či jinak konstruovanou asociaci, zatímco ke dnu jsou ukotveny velmi slabě.

Lytoceras sp. - průměr 28mm, Khenifra, Maroko (spodní křída - alb?), cca 96 - 108 milionů let

Řád: Ammonitida Hyatt 1889 †, podřád: Ammonitina Hyatt 1889 †, nadčeleď: Lytoceratoidea Neumayr 1875 †, čeleď: Lytoceratidae Neumayr 1875 †, podčeleď: Lytoceratinae Neumayr 1875 †, rod: Lytoceras Suess 1865 †. 

Lytoceráti, mají schránky lehce stočené nebo s rozvinutou schránkou, se složitou suturou. Zkamenělina malého amonita rodu Lytoceras sp. zachovalá v oolitickém vápenci.

Micraster coranguinum (Leske, 1778) - 70 mm (sag), křída - campanian, Poskwitów, Miechów Upland, Poland

Třída: Echinoidea Leske, 1778 - ježovky, podtřída: Euechinoidea Bronn, 1860, nadřád: Atelostomata Zittel, 1879, řád: Spatangoida L. Agassiz, 1840, podřád: Micrasterina Fischer, 1966, čeleď: Micrasteridae Lambert, 1920, rod: Micraster L. Agassiz, 1835, druh: Micraster coranguinum (Leske, 1778).

Nostoceras malagasyense (Collignon, 1971) - výška 90 mm, Morafera, Madagaskar

Řád: Ammonitida Hyatt, 1889 † - amoniti, podřád: Ancyloceratina Wiedmann, 1966 †, nadčeleď: Turrilitoidea Gill, 1871 †, čeleď: Nostoceratidae Hyatt, 1894 †, rod: Nostoceras Hyatt, 1894 †, druh: Nostoceras malagasyense (Collignon, 1971) †.

Plesiosaurus mauretanicus Laurin, 1984 - výška 44 mm, průměr 73 mm, křída - mastrycht, Ouzina, Maroko

Kmen: Chordata Bateson, 1885 - strunatci, podkmen: Vertebrata Cuvier, 1812 - obratlovci, infrakmen: Gnathostomata Zittel, 1879 - čelistnatí, nadtřída: Tetrapoda Gaffney, 1979 - čtyřnožci, podtřída: Amniota Haeckel, 1866 - blanatí, infratřída: Diapsida Osborn, 1903, kohorta: Lepidosauromorpha, nadřád: Sauropterygia †, řád: Plesiosauria Blainville, 1835 †, čeleď: Plesiosauridae Gray, 1825 †, rod: Plesiosaurus De la Beche & Conybeare, 1821 †, druh: Plesiosaurus mauritanicus Arambourg 1952 †.

Plesiosaurus ("blízký ještěr, ve smyslu blízký ještěrům") je vyhynulý rod dlouhokrkých mořských plazů ze skupiny Plesiosauria Blainville, 1835 † (nadřád Sauropterygia). Tito mořští dravci žili v období spodní jury (asi před 200 až 175 miliony let) zvláště na území současné jižní Anglie. Patří k prvním vědecky rozeznaným druhohorním plazům, jejich fosilie byly objeveny již na počátku 19. století. Plesiosaurus měl končetiny přeměněné v ploutve, dlouhý krk a malou plochou hlavu. P. dolichodeirus byl spíše menším zástupcem této skupiny, jeho délka nepřesahovala zhruba 3, 5 metru. Vědecky byl tento druh popsán roku 1824 přírodovědcem Williamem Conybearem, při stejné příležitosti jako první popsaný dinosaurus Megalosaurus (plesiosauři ale mezi dinosaury nepatřili a nebyli jim ani blízce příbuzní). První nález fosilií tohoto plaza byl učiněn v prosinci roku 1823 Mary Anningovou. Plesiosauři pojídali menší obratlovce (zejména ryby), dále hlavonožce belemnity a zřejmě i další kořist. Plaval vertikálními pohyby ploutví, velké rychlosti ale zřejmě nedosahoval. Pro čtenáře kryptozoologické literatury je to jeden z adeptů na slavnou lochneskou příšeru.

Spinosaurus aegyptiacus Stromer, 1915 - velikost zubu 80 mm, oblast Taouz, souvrství Kem-Kem, Maroko, st. Cenoman - křída

Řád: Dinosauria Owen, 1842 † - dinosauři, podřád: Saurischia Seeley, 1887 † - plazopánví, infrařád: Theropoda Marsh, 1881 †, čeleď: Spinosauridae Stromer, 1915 †, rod: Spinosaurus Stromer, 1915 †, druh: Spinosaurus aegyptiacus Stromer, 1915 †.

Tongoboryceras sp. - průměr 50 mm, Aouli, Maroko (křída - coniak), cca 87 - 88 mil. let

Řád: Ammonitida Hyatt 1889 †, podřád: Ammonitina Hyatt 1889 †, nadčeleď: Desmoceratoidea Zittel 1895 †, čeleď: Pachydiscidae Spath 1922 †, rod: Tongoboryceras Housa 1967 †.

Zkamenělina malého amonita rodu Tongoboryceras sp. zachovalá v oolitickém vápenci. 

Orbitolina sp. inc. - velikost 35 mm, Ražanj, Chorvatsko

Říše: Rhizaria Cavalier-Smith, 2002, kmen: Foraminifera d'Orbigny, 1826 - dírkonošci, třída: Textularidia, řád: Textulariida Delage & Herouard, 1896, nadčeleď: Orbitolinacea Martin, 1890 †, čeleď: Orbitolinidae Martin, 1890 †, podčeleď: Orbitolininae Martin, 1890 †, rod: Orbitolina d'Orbigny, 1850 †.

Orbitolina, někdy chybně nazvaný Orbitulina, je rod foraminiferního bentického živočicha podčeledi Orbitolininae Martin, 1890 †. Jeho výskyt spadá na přelom spodní a svrchní křídy, stupně albian a cenoman.

Rhacolepis buccalis (Forey, 1977) - velikost 150 x 35mm, Santana Formation - severovýchodní Brazílie, provincie Caeará, spodní křída

Říše: Animalia - živočichové, kmen: Chordata - strunatci, nadtřída: Osteichthyes - ryby kostnaté Huxley, 1880, třída: Actinopterygii - paprskoploutví Klein, 1885, nadřád: Teleostei - kostnatí Müller, 1846, řád: Elopiformes - tarponi, čeleď: Elopidae - elopsovití, rod: Rhacolepis Agassiz, 1843 †, druh: Rhacolepis buccalis Agassiz, 1841 †.

Tyto paprskoploutvé ryby žily v pánvi Araripe během teplého období křídy, v období před cca 113 - 100,5 miliony let (Albian). Brazilské souvrství Santana je známé nejen pro nálezy majestátních pterosaurů. Našlo se zde také velké množství zkamenělých ryb ve výborném zachování. Latinský název Rhacolepis pochází z řeckého slovního spojení "vrásčité váhy", druhové jméno buccalis je něco jako líca, tváře. Je charakteristický zjednodušeným vřetenovitým tělem a špičatým čenichem. Měl poměrně velká ústa a ostré zuby, jež byly nezbytné pro pravidelný lov. Lovil převážně u mořského dna korýše a jiné bezobratlé živočichy. Samotný rakolepis nebyl vybaven žádnými ochrannými prostředky a měl spousty přirozených nepřátel. Patrně byl součástí jídelníčku mnoha větších zvířat. Například větších ryb nebo právě pterosaurů - Tropeognathus a Araripedactylus. Patrně mohl být i na jídelníčku některých dinosaurů. Jde především o obřího dinosaura s názvem Irritator. Rakolepise poprvé popsal švýcarský přírodovědec Jean Louis Agassiz v roce 1841. Jejich výskyt je vázán na pánev Araripe (Chapada do Araripe) v severovýchodní Brazílii.

Spirillina sp. inc. - velikost 35 mm, svrchní křída - santonian, Rogoznica - Chorvatsko

Soustava: Vitae - živé organismy, doména: Eukaryota Whittaker & Margulis, 1978 - jaderní, nadříše: Bikonta Cabozoa, říše: Rhizaria Cavalier-Smith, 2002, kmen: Foraminifera d'Orbigny, 1826 - dírkonošci, třída: Rotalidia, řád: Spirillinida Hohenegger & Piller, 1975, čeleď: Spirillinidae Reus & Fritsch, 1861, rod: Spirillina Ehrenberg, 1843.

Poměrně velký nález foraminiferního organismu. Nálezy jurských spirillin jsou známy i z území ČR, konkrétně například z Brna Slatiny - Švédské Šance (Výšiny u Slatiny, kde se v září 1643 rozložily švédské jednotky generála Lennarta Torstensona). Od Brna známe nálezy např. druhy Spirillina concava (Guembel, 1870) nebo Spirillina kuebleri Mjatliuk, 1953, které jsou však vesměs juvenilního stadia a dosahují velikosti sotva 2 mm. Ve zkratce řečeno, jde o pozůstatek schránky, či příbytku specializovaných mořských červů.