PALEOGÉN - PALEOGENE

Paleogén je geologická perioda starších třetihor patřící do éry kenozoika (a v současnosti paleogén a neogén nahrazují již zastararalé dělení na třetihory a čtvrtohory). Název byl zaveden roku 1865 M. Hörnesem, který do něho zahrnul již dříve definované epochy: oligocén (1854, Ernst Beyrich) a eocén (1832, Charles Lyell). Později k němu byl přiřazen paleocén (1874, Wilhelm Philipp Schimper). Spodní hranice 65,5 mil. let se klade na bázi hraničních jílů u El Kef v Tunisku, svrchní hranice je 23 mil. let (definována severně od Janova v Itálii). Stále převládalo teplé počasí, koncem eocénu však došlo celosvětově ke krátkému ochlazení. V oligocénu se znovu otepluje, tropická a subtropická květena se rozšiřuje více na sever, spolu s vlhkým a teplým klimatem dává vznik četným hnědouhelným pánvím. Dochází k oddělení Grónska od Eurasie, Jižní Ameriky, Antarktidy a Austrálie, vzniká Severní ledový oceán. V pásmu Tethydy dochází ke vzniku pásemných pohoří od Pyrenejí po Himálaje.

Zdroj: wikipedia

Athleta spinosus (Linné, 1758) - 43 mm (sag), Fleury-la-Rivière, Marne, Francie, Eocén cca 54 - 37 mil. let

Třída: Gastropoda Cuvier, 1795 - plži, podtřída: Caenogastropoda Cox, 1960 - jednopředsíňoví, řád: Neogastropoda Thiele, 1929, nadčeleď: Volutoidea Rafinesque, 1815, čeleď: Volutidae Rafinesque, 1815 - volutovití, podčeleď: Athletinae Pilsbry & Olsson, 1954, rod: Athleta Conrad, 1853, druh: Athleta spinosus (Linné, 1758) †.

Bivalvia sp. - 41 mm (sag), Bir Anzarane - region Dakhla, Západní Sahara - Maroko, Eocén cca 54 - 37 mil. let

Chalcedonové jádro prozatím nepopsaného eocéního mlže ze západní Sahary v Maroku.

Capros radobojanus (Kramberger 1882) - velikost 38 mm, Karpatská kotlina - Równe, Polsko, paleogén /oligocén 33,9 mil. - 28,4 mil. roků/

Třída: Actinopterygii Klein, 1885 - paprskoploutví, řád: Perciformes Bleeker, 1859 - ostnoploutví, čeleď: Caproidae Bonaparte, 1835, rod: Capros Lacépède, 1802, druh: Capros radobojanus (Kramberger 1882) †.

Rod Capros Lacépède, 1802 - z řeckého slova kapros = kanec, latinsky caper (paprskoploutví nazývaní také jako tzv. drsnatci) se běžně označuje jako "Kančí ryby". Je známo mnoho recentních druhů těchto rybek. Jsou to malé, dravé mořské ryby, které se poprvé objevily během eocénu. Eocén dnes řadíme k paleogénu, tedy tzv. třetihorám a je to období přibližně 55,8 Ma - 33,9 Ma před současností. Dnes tyto rybky obývají Indický oceán, Atlantik a Pacifik v hloubkách více než 50 metrů. Ve výjmečných případech se může ponořit až do hloubky 700 m, zejména v noci. Je nazývána také jako ryba s o vyčnívající čenichem. U nás jsou známy nálezy druhu Capros rhenanus (Weiler, 1920) např. z lokality Vážany nad Litavou - jde o velmi podobný druh. Velké oko je přizpůsobeno zhoršeným světelným podmínkám; ty se pohybují běžně v rozmezí od asi 40 m až 600-700 m hloubky. "Čenich" je trubkovitě protažený, který je dokonale uzpůsoben k lovu malých buchanek (Cyclopoida) - malí, draví planktonní korýši. Rozeznáváme dva recentní rody - Capros a Antigonia. Nález této rybky pochází z mořského výběžku Paratethys, cožje označení pro výběžek moře Tethys, které dnes nyzýváme středozemním mořem, a který ještě před zhruba 13 miliony let představoval i poslední moře nacházející se na území dnešního Česka. S "drobnými" výkyvy se vyskytovalo v oblasti jižní Francie, na sever do burgundského prolomu, k pohoří Schwarzwald-Vogézy (rýnský prolom), Bavorskem na východ k vídeňské pánvi, v Česku od Mikulova na Brno, Vyškov (vyškovský prolom), Přerov, Hranice (hranický prolom), Ostravu dál do Polska, podhůří Karpatského oblouku, na Ukrajinu, do oblasti Černého moře až ke Kavkazu. V mladších třetihorách se rozšířilo moře v předhlubni alpinsko-karpatské horské soustavy, jakožto důsledek závěrečné fáze vrásnění.

Rod Capros (oligocén - recent) je zástupcem řádu Perciformes (jiné zdroje uvádějí řád Zeiformes). Má vysoké kulovité, ze stran zploštělé tělo s velkou hlavou a výraznými očnicemi. Horní profil hlavy je konkávní a přechází do "našpulených úst", která ke koutkům směřují šikmo dolů. Hřbetní ploutev se skládá ze dvou částí - první je tvořena tvrdými paprsky s nejdelším třetím paprskem, druhá je z měkkých, krátkých paprsků. Také břišní a řitní ploutev mají paprsky tvrdé. Zástupci rodu Capros jsou známí od oligocénu z oblastí Evropy a severní Afriky.

Mnozí badatelé a zvláště paleontologové nadšenci řadí nálezy z Karpat druhu Capros radobojanus (Kramberger 1882) † do staršího období eocénu. My se však opíráme o práci polského paleontologa Jacka Šwidnického OLIGOCENE ZEIFORMES (TELEOSTEI) FROM THE POLISH CARPATHIANS z roku 1986 a Revision of the fossil fishes of the family Caproidae (Acanthomorpha) - January 2005, Dorin Sorin Baciu, A. F. Bannikov a James Chase Tyler, které nálezy z této oblasti řadí právě do mladšího období - oligocénu. 

Paleogeografická mapa Evropy v mladším eocénu (35-40 milionů let).
Upraveno podle: F. Rögl (1998), graficky zpracoval Jan Dungel

Clavilithes parisiensis (Mayer-Eymar, 1877) - 80 mm (sag), Fleury-la-Rivière, Marne, Francie, Eocén cca 54 - 37 mil. let

Třída: Gastropoda Cuvier, 1795 - plži, podtřída: Caenogastropoda Cox, 1960 - jednopředsíňoví, řád: Neogastropoda Thiele, 1929, nadčeleď: Buccinoidea (Rafinesque, 1815), čeleď: Fasciolariidae Gray, 1853, podčeleď: Fusininae Swainson, 1840, rod: Clavilithes Swainson, 1840, druh: Clavilithes parisiensis (Mayer-Eymar, 1877) †.

Dapalis macrurus (Agassiz, 1834) = Smerdis macrurus Agassiz 1836- délka 90 mm, Cereste (Provence), Francie, oligocén

Třída: Actinopterygii Klein, 1885 - paprskoploutví, nadřád: Teleostei Müller, 1846 - kostnatí, řád: Perciformes Bleeker, 1863 - ostnoploutví, podřád: Percoidei Bleeker, 1859, nadčeleď: Percoidea (parafyletická nadčeleď), čeleď: Serranidae Swainson, 1839 - kanicovití, rod: Dapalis Gistl, 1848 †, druh: Dapalis macrurus (Agassiz, 1834) † = Smerdis macrurus Agassiz 1836 †.

Echinolampas burdigalensis Agassiz, 1840 - průměr 54 mm, Couquèques, Medoc, Dep. Gironde, Francie (svrchní eocén?)

Třída: Echinoidea Leske, 1778 - ježovky, podtřída: Euechinoidea Bronn, 1860, nadřád: Atelostomata Zittel, 1879, řád: Cassiduloida Claus, 1880, čeleď: Echinolampadidae Gray, 1851, rod: Echinolampas Gray, 1825 - ježovka, druh: Echinolampas (E.) burdigalensis (Agassiz, 1840).

Echinolampas Gray, 1825  (eocén - recent) - schránka středních až větších rozměrů, zpravidla oválného obrysu. Aborální strana je nízce klenutá. Ambulakra úzká, petaloidní (napodobující korunu), nepříliš dlouhá, série pórů nestejné. Ostny jednoduché. Žvýkací aparát je přítomen jenom v mládí ježovky. Echinolampas je globálně rozšířen. Je známo na 300 druhů, převážně těch fosilních, jež se dělí do několika skupin a podrodů. Nejdůležitější, vedle typického podrodu Echinolampas je podrod Macrolampas Lambert, 1906. U nás je znám pouze z miocénu Moravy a ze Slovenska (E. angustipetalus Vadász, 1914 a E. dumasi Cotteau, 1893). Běžným druhem v miocénu vídeňské pánve je E. (Macrolampas) hemisphaericus (Lamarck, 1816) uváděný též z Moravy (Slatinky u Kostelce na Hané).

Zde publikovaný druh Echinolampas (E.) burdigalensis (Agassiz, 1840) je oproti výše uvedeným o něco starší. Nalézá se v eocéních vrstvách západní Francie.

Knightia alta (Leidy, 1873) - velikost 110 mm, Green river formation - Wyoming, USA, paleogén /eocén 55,8 mil. - 33,9 mil. roků/

Říše: Animalia - živočichové, Kmen: Chordata, Třída: Actinopterygii, Řád: Clupeiformes - bezostní, Čeleď: Clupeidae, Podčeleď: Pellonulinae, Rod: Knightia Jordan 1907.

Knightia je zaniklý rod sleďovitých ryb, který žil ve sladkovodních jezerech a řekách Severní Ameriky během eocénu. Jedná se o nejčastěji nalézanou fosílii ryby na světě. Mnohdy jsou jejich zbytky nalézány v čelistech nebo žaludcích větších predátorů jako jsou: Diplomystus, Lepisosteus, Amphiplaga, Mioplosus, Phareodus, Amia a Astephus.

Rod Knightia Jordan 1907 je, jak již bylo napsáno, zástupcem sleďovitých ryb z řádu Clupeiformes - bezostní. U tohoto rodu je největší výška těla za hlavou, přičemž se tělo pozvolna směrem k ocasu zužuje. Hlava je poměrně krátká, s očnicemi blízko předohorního profilu hlavy a středně dlouhými ústy. Trojúhelníková hřbetní ploutev je umístěna přibližně ve středu těla, naproti ploutvím břišním. Řitní ploutev leží mezi koncem ploutve břišní a prvními paprsky ploutve ocasní. Ocasní ploutev je hluboce vykrojena do písmene V. Tělo je pokryto cykloidními šupinami (cykloidní šupiny jsou vývojově starší a mají hladký vnější povrch. Typickými představiteli ryb s tímto druhem šupin jsou například máloostní nebo lososotvární), které jsou modifikovány na břišní straně do zesílených kýlů. Rod je znám pouze ze sladkovodních eocénních sedimentů Severní a Jižní Ameriky.

Knightia eocaena (Jordan 1907), Kemmerer - Wyoming, USA, eocén (55,8 mil. - 33,9 mil. roků). Jde o příbuzný druh ryby Knightia alta (na prvním obrázku), ta však byla menší (6 - 10 cm) a mírně širší. Knightia eocaena byla ze všech Knightií nejdelší (až 25 cm). Zajímavé je synonymum jména této ryby, tedy Clupea, což je název pro obyčejného sledě. Tyto vymřelé ryby jsou recentním sleďům totiž natolik podobné, že byly původně skutečně pojmenovány, jako Sleď obecný.

Vědecké druhy:

K. alta (Leidy, 1873)K. branneri
K. eocaena (Jordan 1907)
K. humulus
K. irregularis Longstaff, 1933
K. Vetusta Grande, 1982

Vědecká synonyma:

Clupea alta (Leidy , 1873)
Clupea eocaena Jordan, 1907

Limicolaria omanensis sp. nov. - 70 mm (sag), souvrství Zalumah (eocén-oligocén), Dafár, Omán

Třída: Gastropoda Cuvier, 1795 - plži, infratřída: Euthyneura, podtřída: Tectipleura, nadřád: Eupulmonata, řád: Stylommatophora, podřád: Achatinina, nadčeleď: Achatinoidea Swainson, 1840, čeleď: Achatinidae Swainson, 1840, podčeleď: Achatininae Swainson, 1840, rod: Limicolaria Schumacher, 1817, druh: Limicolaria omanensis Neubert & Van Damme, 2012 †.

Nummulites gizehensis (Forsskål, 1775 in Niebuhr, 1775) - průměr 15 mm, Ražanj, Chorvatsko

Říše: Chromista - biota, podříše: SAR, synonymum - Harosa, infraříše: Rhizaria, kmen: Foraminifera, třída: Globothalamea, řád: Rotaliida, nadčeleď: Nummulitoidea deBlainville, 1827, čeleď: Nummulitidae de Blainville, 1827, rod: Nummulites Lamarck, 1801, druh: Nummulites gizehensis (Forsskål, 1775 in Niebuhr, 1775) †.

Poměrně hodně nálezů těchto bentických organismů jsme učinili v Chorvatsku v roce 2016 v zátoce Borovica u vesnice Ražanj po sesuvu skály paleogenního materiálu, která obsahovala středně, až méně hojné numulitové vápence, 2016

V období paleogénu mezi jednobuněčnými živočichy vynikají právě dírkonošci, jejichž až 10 cm schránky jsou významným horninotvorným materiálem tehdy vznikajících vápenců. Dírkonošci zažívají boom od eocénu do miocénu, zvláště v oblastech jihozápadní Asie a Středomoří (např. eocení vápence z Egypta nebo například právě na území Chorvatska). Ve starověkém Egyptě byly numulitové vápence oblíbeným stavebním materiálem, o čemž svědčí i mnohé dochovalé stavby pyramid, jejichž kamenné bloky tyto fosilní organismy obsahují. Staří Egypťané také skořápky numulitů používali jako platidla. Název "Nummulites" je zdrobnělina z latinského nummulus a znamená "malý peníz, česky penízek", s odkazem na jejich tvar. Fosílie numulitů velké až 15 cm, které byly nalezené ve skalách středního miocénu v Turecku jsou cenné jako vůdčí zkameněliny. Velké foraminifery mělkovodních facií (numuliti) vymírají ve středním oligocénu.

V roce 1912 přírodovědec Randolph Kirkpatrick publikoval knihu, Nummulosphere: an account of the Organic Origin of so-called Igneous Rocks and Abyssal Red Clays (vydal Lamley & Co. South Kensington), ve které navrhoval kontroverzní a netradiční teorii o historii života na zemi, že všechny kameny vznikly nahromaděním foraminifer jako je např. rod Nummulites. Díky této knize na něj věda dlouho pohlížela skrze prsty a jeho práce byla ignorována až do roku 1960, kdy jeho závěry výzkumu houby Sclerosponge - korálové houby (houba, která vylučuje korálovou vápencovou kostru a stojí tak za vznikem korálových útesů) potvrdili vědci T. F. Goreau a jeho kolegové W. D. Hartman a Jeremy Jackson na výzkumech útesů v západní Indii.

Mnohé nálezy numulitů z dané lokality (viz mapa níže) dosahovaly, ač neúplně zachovalé, na dané poměry značných rozměrů. Ne sice těch největších, ale upřímně, Chorvatské numulitové vápence neoplývají zrovna těmi největšími kusy. Jako příklad takových "větších" nálezů publikujeme tři fotografie níže.

Synonymum:
Nautilus gizensis Forsskål, 1775 in Niebuhr, 1775  †

Lokalita se nalézá v zátoce, které se říká Borovica, do které se však přes ostrý kamenitý povrch, absenci stezek, prudký sráz a všudypřítomné trnité keře a porosty po vlastních nohou téměř nelze dostat. Jediná schůdná cesta na lokalitu je bohužel po moři a bohužel na samém konci zátoky. Je nutné tam připlout na člunu, který jsme naštěstí měli k dispozici. Na konci zátoky se na břehu nachází zbytky kamení po sesuvu skalní stěny a mezi těmito kameny je nutno hledat. Lokalita není druhově příliš bohatá. Kromě zástupců rodu Nummulites a jiných pozůstatků dírkonošů se na ní dají nalézt i otisky mlžů, především rodu Pecten. Hned nám bylo zcela jasné, že se nalézáme na pozůstatcích oligocéní až eogéní etapy tzv. spodních třetihor - paleogénu. Poněkud matoucí byl výskyt schránek příliš velmi podobných jinému foraminifernímu organismu rodu Orbitolina (Lamarck, 1801) †, kterého známe pouze ze svrchní křídy, tedy z konce druhohor, který si zároveň spojujeme s koncem dinosaurů. Není však vyloučeno, že se v sesuvu kamení tyto epochy vzájemně promísily. Jen o cca 3 kilometry severozápadním směrem, v Rogoznice jsme nelezli mnoho fosílií, jež charakterizují svrchní křídu. Jedná se především o rod mlže Gorjanovicia Polšak, 1967 †. Tady je asi na místě podotknout, že chorvatská geologie, potažmo paleontologie není zdaleka tak propracovaná, jako česká. Informace o geologickém stáří hornin se rovná téměř nule a přestože jsou mnohá naleziště významná a bohatá, si chorvatská paleontologie vystačí s pár dinosauřími stopami na Istrii. Chorvatům zcela prostě a jednoduše schází nějaký ten chorvatský Barrande a s tím spojený nezištný zápal pro věc. Zdroj: Google Earth

V roce 2003 jsem na ostrově Hvar poprvé narazil na numulitové vápence. Bylo to na pobřeží jižní strany ostrova u města Hvar. Našel jsem tehdy dva kameny s numulity. Jeden okrový s okrově zabarvenými schránkami (viz níže) a druhý tmavě šedý s výrazně bílými vápennými schránkami. 

Otodus obliquus (Agassiz, 1843) - 37 mm, Khouribga, Maroko, paleogén /eocén 55,8 mil. - 33,9 mil. roků/

Třída: Chondrichthyes Huxley, 1880 - paryby, nadřád: Selachimorpha - žraloci, řád: Lamniformes - obrouni, čeleď: Otodontidae Glikman, 1964, rod: Otodus Agassiz, 1843 †, druh: Otodus obliquus (Agassiz, 1843) †.

Otodus je vyhynulý rod obrounovitého žraloka, který žil od paleocénu po miocén. Jméno pochází ze řeckých slov ὠτ (ucho) a ὀδούς (zub). Fosilie byly vykopány v Africe, Evropě, Asii včetně Japonska a Severní Americe, což značí kosmopolitní distribuci. Zuby tohoto žraloka byly velké s trojúhelníkovou korunou, hladkými hranami a vyvinuly se boční hroty. Na základě fosilních důkazů se zdá, že to byl velmi velký žralok. Největší zuby měří přibližně 104 mm a středy obratlů přes 12,7 cm. Takový žralok by dosahoval nejmenších rozměrů 9,1 metru a nejvíce 12,2 metrů. Z rodu Otodus se vyvinul rod Carcharocles. Důkazy poskytly fosilní zuby, přechodné fosilie. Ty byly objeveny v sedimentech řeky Potomac v Marylandu, v ypreských jílech v Belgii a na západě Kazachstánu a velmi se podobají zubům rodu Otodus. Nejsou však hladké, ale mírně zoubkované. Na základě podporované teorie se rod Otodus vyvinul až k druhu Otodus aksuaticus a z něj vzešla linie rodu Carcharocles.

Zdroj: wikipedie

Pecten sp. Minter, 1776 - Ražanj, Chorvatsko

Kmen: Mollusca Cuvier, 1795 - měkkýši, podkmen: Conchifera Gegenbaur, 1878 - schránkovci, nadtřída: Diasoma, třída: Bivalvia Linnaeus, 1758 - mlži, podtřída: Autobranchia Grobben, 1894, infratřída: Pteriomorphia Beurlen, 1944 - nitkožábří, řád: Pectinida J. Gray, 1854, podřád: Pectinidina J. Gray, 1854, nadčeleď: Pectinoidea Rafinesque, 1815, čeleď: Pectinidae Rafinesque, 1815 - hřebenatkovití, podčeleď: Pectininae Rafinesque, 1815, tribus: Pectinini Rafinesque, 1815, rod: Pecten Minter, 1776 - hřebenatka.

Rod Pecten Minter, 1776 je typickým představitelem významné čeledi Pectinidae Rafinesque, 1815. Téměř kruhovitá schránka je ekvilaterální, ale inekvivalvní - pravá miska je klenutá, zatímco levá je plochá nebo slabě konkávní. Ligamentární oblast je trojúhelníková, středově umístěná stejně jako vrchol. Po jeho stranách jsou vyvinuta stejná křídla bez bysálního výkroje. Zámek tvoří jen slabě vyvinuté lamely, což je charakteristické pro mnohé zástupce řádu Dysodonta. Zadní svalový vtisk leží za středem misky. Povrchovou skulpturu tvoří výrazná paprsčitá žebra, jejichž uspořádání je určujícím znakem jednotlivých druhů. Tento rod celoglobálně rozšířeného mlže je znám od triasového období (pouze nejisté nálezy), kdy významným obdobím byla jura a křída, po současnost. Česky se nazývá hřebenatka.

Serranus budensis (Heckel, 1856) - velikost 38 mm, Karpatská kotlina - Równe, Polsko, paleogén /oligocén 33,9 mil. - 28,4 mil. roků/

Řád: Perciformes - ostnoploutví, podřád: Percoidei, nadčeleď: Percoidea, čeleď: Serranidae - kanicovití, rod: Serranus Cuvier, 1816 - kanic, druh: Serranus budensis (Heckel, 1856) †.

Usazeniny z vnitřních Karpat paleogénu jsou na fosilní pozůstatky relativně chudé. Přítomnost kanicovité ryby Serranus budensis, v těchto usazeninách je celkem unikátní a vyžaduje pozornost. Tento zástupce rodiny Serranidae byl zaznamenán z oligocénu Kavkazu (Danilchenko, 1960), z podkarpatského Rumunska (Pauca, 1933, 1958, Jonet Ciobanu, 1977) z Polska (Jerzmanka, 1968), České republiky (Kalabis, 1981) Slovenska (Gregorová, R., Krempaská, Z, 2000 - (Lokalita se nachází v Hornádské kotlině (1,5 km JZ od města Spišská Nová Ves), která je budována paleogenními sedimenty podtatranské skupiny. Je bohatá na fosilie ryb, našli se tam i zbytky mořských členovců a měkkýšů. Podle nalezených zkamenělin bylo paleoprostředí interpretováno jako litorální (mělkovodní moře, relativně blízko u pobřeží), hluboké maximálně do 100 m hloubky.) a Maďarska (Weiller, 1933). Ze západní Evropy se o rodu Serranus zmiňuje Weiller (1928, 1966), Pharisat (1991) a Micklich, Parin (1996).

Tyto kanicovité ryby vyhledávaly spíše mělčí typ moří. Původně byl tento kanic Heckelem v roce 1856 pojmenován názvem Smerdis budensis a posléze přjmenován na Serranus budensis (Heckel, 1856), podle rodové příslušnosti k recentnímu rodu kaniců Serranus Cuvier, 1816. Druhové přízvisko - budensis získal podle názu maďarského hlavního města Budapešti. Je velmi blízkým příbuzným jiné rybě nalézané v okolí Bíliny v ČR, která patří také do nadrodu Serranus Cuvier, 1816 a to Bilinia uraschista (Reuss, 1844) †. Na rozdíl od Bilinie, která byla sladkovodní raba, byl Serranus rybou výhradně mořskou.

Rod Seranus Cuvier, 1816 (eocén - recent) patří do skupiny mořských okounů z řádu Perciformes - ostnoploutví. Hlava je přibližně stejně dlouhá jako vysoká s šikmo ležícími ústy a velkou očnicí. Hřbetní ploutev, skládající se z tvrdých i měkkých paprsků, začíná za hlavou o něco dále než proti ní ležící břišní ploutev. Řitní ploutev leží přibližně ve středu těla a začíná třemi tvrdými paprsky. Tělo je kryto malými ktenoidními šupinami (ktenoidní šupiny mají ozubený vnější okraj. Objevují se obvykle u vývojově mladších skupin ryb, ke kterým lze řadit například ostnoploutvé). Zástupci tohoto rodu jsou známí od eocénu z mořských sedimentů Evropy a Severní Ameriky.

Synonymum rodu Serranus Cuvier, 1816:
Serranellus JORDAN in JORDAN & EIGENMANN, 1890

Sycostoma bulbus (Solander, 1766) - 41 mm (sag), Fleury-la-Rivière, Marne, Francie, Eocén cca 54 - 37 mil. let

Třída: Gastropoda Cuvier, 1795 - plži, podtřída: Caenogastropoda Cox, 1960 - jednopředsíňoví, řád: Neogastropoda Thiele, 1929, nadčeleď: Buccinoidea (Rafinesque, 1815), čeleď: Melongenidae Gill, 1871 (1854), rod: Sycostoma L. R. Cox, 1931 †, druh: Sycostoma bulbus (Solander, 1766) †.

Viviparidae sp. n. - 110 mm (sag), souvrství Zalumah (eocén-oligocén), Dafár, Omán

Třída: Gastropoda Cuvier, 1795 - plži, podtřída: Caenogastropoda Cox, 1960 - jednopředsíňoví, řád: Architaenioglossa Haller, 1890, nadčeleď: Viviparoidea, čeleď: Viviparidae J. E. Gray, 1847 - bahenkovití.